2017: Terorismus v západní Evropě

Lidé narození v roce 1990 nebo 2000 si mohou myslet, že žijeme ve zvlášť špatných časech, pokud jde o terorismus a násilí. Konkrétně se zdá, že terorismus ano pustošící Evropa. Každý měsíc se tu a tam objeví zprávy, informace o policejních akcích, které narušují džihádistické buňky, které se chystaly spáchat strašlivé útoky. A jindy není nic narušeno, takže nakonec trpíme útoky. Vyskytují se, když se to nejméně očekává, v zemi, kde se to nejméně očekává, a způsobují nám lidské škody, často značné.

Je však vhodné kruh otevřít a podívat se perspektivně. Pravdou je, že terorismus v Evropě nepřibývá. Je pravda, že v posledních dvou nebo třech letech došlo k oživení, ale dlouhodobější údaje (což jsou jediné věci, které stojí za to vzít v úvahu, pokud chce člověk znát pravdu), jsou průkazné.

Zejména sedmdesátá a osmdesátá léta byla mnohem horší než dnes. Terorismus tedy zasáhl srdce některých evropských společností mnohem více než nyní, protože jeho původ navíc nebyl v importovaných ideologiích nebo náboženském fanatismu, ale v realitě našich zemí.

Tento jednoduchý fakt by nás měl pozastavit, když obviňujeme ostatní, zejména islámský terorismus, že všechno zlo nyní způsobují. Terorista téměř vždy způsobí mnohem větší škody ve své vlastní zemi nebo v její blízkosti než mimo ni. Stalo se to s naším evropským terorismem ve druhé polovině 20. století a děje se to dnes s terorem, který přichází z Blízkého východu. Je tam, v Egyptě, v Tunisku, v Iráku nebo v severní a střední Africe, mnohem více než u nás, kde působí největší škody. Evropská média, jakkoli zaměřená na naše vlastní obavy, nám říkají prakticky jen o útocích v Madridu, Berlíně, Bruselu nebo Londýně. Ale existuje mnoho terorismu, mnohem závažnějšího a ještě krutějšího, který se beztrestně odehrává tisíce kilometrů od Evropy.

Znamená to, že nemusíme být ve střehu, že můžeme uvolnit své napětí v boji s terorem? Ne. Právě naopak. Boj proti násilí je možná tím nejdůležitějším, v čem lidstvo musí i nadále bojovat, a Evropa musí být v popředí. Protože jestli jsme se my Evropané museli něco naučit z našeho vlastního terorismu 20. století, pak to, že násilníci jsou zažehnáni policejními nebo soudními akcemi, ale nakonec jsou poraženi pouze tehdy, když jejich podpora klesá ve společnostech, které dokonce minimálně, , poskytují jim pokrytí.

Budeme i nadále trpět útoky, ale dříve nebo později se země, oblasti, kde teror získává podporu a vůdce, začnou k těmto myšlenkám obracet zády. Bezpochyby mnozí již v místech, která byla jejich původní živnou půdou, zavrhují násilný fanatismus, ačkoli tento proces bude pomalý a bude mít příchody a odchody po léta, protože jde o složité společnosti a protože chudoba je vždy pobídkou násilí.. Ale nakonec se toto šílenství rozplyne, jak se to vždy stává u těch, kteří se snaží změnit soužití, aby se násilně prosadili. Lidé, všude, většinou chtějí žít svůj život v míru. Teroristé, pokud je společnost proti nim pevná, nikdy nedosáhnou svých cílů. Islámský terorismus tedy nakonec zmizí jako všechny ostatní předtím, a stejně jako se stane se všemi, které se objeví v budoucnu. Jeho vlastní společnost, ta, kde se objevil a vyrostl, ho porazí.